Čekání na duduk

Kapitola I. - srpen 2025

Mám ráda knížky Williama Saroyana, Povídky mi připomínají léto - vždycky jsem je čítávala o prázdninách na dece v trávě a lezli mi přes ty vtipné a poetické příběhy mravenci. Letos jsem si knížku na dovolenou zapomněla přibalit, a tak jsem si udělala arménskou radost - objednala jsem si duduk. Takovou zvláštní flétnu z meruňkového dřeva se sametovým zvukem. A aby mi netrpělivé čekání na pošťáka uteklo, ucínovala jsem trpělivý prstýnek. Když byl hotový, ejhle, přišla SMSka, že duduk docestoval do Rýmařova.

Můžu vám říct, že když nástroj jen držíte v rukou, dýchne na vás zvláštní úcta a pokora. Pak poprvé fouknete a ozve se tón ... ocitnete se v úplně jiném, dávném světě ... třeba na palubě Noemovy archy v momentě, kdy opadá velká voda a na arménskou horu Ararat těžce dosedl kýl ohromného plavidla, nesoucího všechen život.

 

Kapitola II. - říjen 2025

Trpělivý prstýnek, který se mnou v létě čekal na arménskou píšťalu duduk, se dva měsíce po svém narození vydal do světa.

Pražská výstava šperků a minerálů končí a u mě se zastavuje tmavovlasá žena s velikýma laskavýma očima. Kolem nás projíždí ostatní vystavovatelé s krabicemi a kufry. Na stole mám poslední nezabalené šperky - prstýnky. A vedle nich leží můj společník duduk (opatrně jej balívám až úplně nakonec).

Žena vzala do ruky "trpělivý" prstýnek a s mírným přízvukem cizinky se ptá, zda jí můžu o šperku říct něco víc.

Nevěda jak začít, vyhrknu bezprostředně: „Znáte duduk?“

Horlivě kývla. Pak už nebylo třeba dalších slov. Žena si navlékla prstýnek, pousmála se ... a já věděla, že je v těch nejlepších rukou. Na cestu jsem jim zapískala jeden dlouhý tón (zatím toho víc neumím) a rozloučily jsme se.

Jsou věci mezi nebem a zemí … aspoň mi to tak připadá. Proč?

Totiž, v ten stejný čas, v tento den se nad Jerevanem rozzářila večerní obloha všemi barvami – arménci oslavovali 2807 let od založení svého starobylého města.

A v ten stejný čas, v tento 12. říjnový den se před 97 lety narodil Jivan Gasparyan – legendární hráč na duduk. A byl to on, kdo s Peterem Gabrielem spolupracoval na hudbě k filmu The Last Temptation of Christ (proč si pan Gabriel vybral k úvodní nosné melodii filmu právě arménský duduk povím příště).

A ve vlaku, cestou z Prahy, jsme si s maminkou objednaly dortík – arménskou marlenku.

Až pak, doma, se mi všechny ty časové „nenáhody“ poskládaly do jednoho nepopsatelného úžasu, o kterém teď píšu.

Tak. Jak říkávala babička "dojíst, dopít, dozpívat" a já doplním "doúžasovat" a vzhůru do práce - dudukovat a taky cínovat. Abych příští arménský šperk vyprovodila důstojnější melodií.