Příběh maorského šperku Tohle jsem já

 

„Jestli se sem chystáš zkopírovat e-moudra, tak toho nech. Běž do vany a pak spát.“ řekla mi rázně čísi ústa, olemovaná namodralým tetováním a jeho oči se na mě vyboulily tak, že jsem se neodvážila něco namítat.

Ale přecejen odpovím: „Ano, nejsem novozélandská Maorka. Ale vaše kultura, uvzatost, sounáležitost s přírodou a vzájemná pospolitost je mi blízká. Něco podobného jsem možná zažila kdysi před lety na taneční škole. Učili jsme se slovenské lidové kolové tance, zvané karičky.“ vysvětluji hlasu Maorů. „Obrovské kolo z lidí se tehdy dalo do pohybu … dupot holínek, šustění sukní a hlasitý zpěv mi velmi připomíná váš svět. A už jdu do té koupelny, kam jste mě poslal …“

Duch Maorů na mé vysvětlování nereagoval a pokračoval:

„Tetování nazýváme tā moko.“ rozpovídal se. „Jsi-li žena, tvoje brada, to jsi ty. A nosíš si v sobě příběh. Je na tobě, kdy se odhodláš ho ukázat všem. Kdy si ho necháš napořád vkreslit pod kůži, ukázat světu, kam patříš. Takové tetování neschováš pod tričko.“

„Zapomněla jsem na nefrit.“ vzpomněla jsem si na maorský národní minerál, co jsem záměrně použila ve šperku.

„Asi máš na mysli zelený kámen. Greenstone. Název „nefrit“ neznáme.“

„ A já neznám tolik vašich příběhů …“

„Hýýýý …. !“ ozvalo se výhružně. Rozumím – už proběhlo mnoho slov..