Příběh šperku Smile

A máme tu dalšího netrpělivce, který odešel do světa, aniž by počkal, až mu na cestu zabalím do ubrousku příběh. Jen se mě tentokrát zeptal, jestli může ven/do světa (na rozdíl od odcizeného prstýnku s apatitem). Proto vím, že je v dobrých rukou.

Zde tedy dodatečně "netrpělivý měděný příběh":

Tuhle ke mě do krámku s cínovanými šperky přišla paní a ptá se: "... a neděláte i měděné?"

Zaskočeně odpovídám: "Všechny jsou měděné. Jen je ta měď schovaná pod jejím bráchou - pod cínem."

A mě po jejím odchodu napadlo vyrobit sérii "jiných" šperků - použít cín jen tam, kde je to nezbytné. Měď s mědí totiž jinak než cínem nespojíte, to vám potvrdí každý elektrikář.

A jak tak nahřívám páječku, spojuji cínem měděné dráty a tvořím něco jako nýty, vybavil se mi téměř 100 let starý němý film Moderní doba. Jistě tu ikonickou scénu znáte - Charlie Chaplin, coby dělník u pásu, nezvládá stereotypní utahování šroubků a uplatňuje pohyb na cokoliv, co mu přijde pod ruku i mimo továrnu. Byl to poslední snímek éry němého filmu. A Chaplin tehdy nenazpíval ani píseň Smile k závěrečné scéně.

„Můj tulák nemůže mluvit. Jakmile by promluvil, přestali by mu mnozí lidé rozumět.“ řekl Chaplin na vysvětlenou.

Tento prstýnek věnuji všem, kteří pracují v podobných podmínkách jako lidé před 100 lety. Obdiv a respekt.