Příběh úžasného náhrdelníku

"No Jirka... ty to hraješ ... to je úúúžasné," pronesla se zjevnou ironií tátova učitelka klavíru - paní Štuberová. Byla Polka a mluvila polskou češtinou. A můj táta byl obyčejný lanškrounský kluk, co se těšil, až promarněná hodina klavíru skončí. Ještě nutno zmínit tátův majstrštyk - dlouho se mu dařilo tajit, že vůbec nezná noty. Řekl pokaždé doma starší sestře, ať mu etudu zahraje, zapamatoval si ji podle sluchu a v hodině pak předstíral, že má notový záznam v malíku.
I moje maminka tehdy v Bučovicích hrávala "úúúžasně" ... I ona byla normální holka a radši se převlékala za loupežníka v ochotnickém divadle. Jen ty noty skutečně znala. To holky dělávají.
A hádejte, jak jsem o 25 let později hrávala já. Žádné překvapení - úžasně. Mě zas bavilo pozorovat paní učitelku Květu - takovou blonďatou Evu Olmerovou, co kdyby mohla, má cigaretu v ruce i ve chvíli, kdy mi píše poznámku do klavírní žákovské knížky.
A teď bez "úúúžasné" ironie - nejúžasnější je, že z nás ty dětské lekce nevymazaly lásku k hudbě. Naopak, zasely hudební semínka. Vzklíčil tátův Monteverdi, Purcell, mámin Rachmaninov, Janáček. A vím, že pokaždé, když se mnou půjde moje dcera do divadla na Prokofjevovu Popelku, s prvními tóny špitne "mami, nebreč".
Brečte a nestyďte se za to.