Dva

Psal se rok 1872. Dva muži se procházeli večerním Petrohradem.

Na rohu Furštatské ulice jeden z nich zavrávorá a chytí se za srdce. „To nic, jsem v pořádku,“ uklidňuje mladý architekt Viktor Hartman svého přítele Modesta Petroviče Musorgského, tehdy začínajícího, neznámého hudebního skladatele.

Ti dva se znali jen pár let a souznění jejich tvůrčích duší bylo velmi silné. Celé noci dokázali diskutovat tu nad Hartmanovým novým výtvarným počinem, tu nad Musorgského rodícím se hudebním motivem. Proto když Hartman pár měsíců po oné příhodě náhle zemřel, Musorgskému se zbortil svět. Dohnaly ho výčitky. „Proč jen jsem nevěnoval příteli víc pozornosti?“

Okruh nejbližších příznivců nadějného výtvarníka posmrtně uspořádal v Petrohradě jeho výstavu. Sesbíraly se jeho skici, kresby, ilustrace, architektonické návrhy. Okolo 400 děl.

Musorgskij se výstavou mnohokrát procházel. Pak ho napadlo vymanit se ze svého smutku hudbou. Emoce z něj tryskaly tak, že zkomponoval celou klavírní suitu „Kartinky z vystavky“ neboli „Obrázky z výstavy“ během jednoho jediného měsíce. Jednotlivé části hudebního díla provázal tzv. promenádou. Jakoby "refrénem" zobrazujícím samotného autora, jak bloumá mezi obrázky a vzpomíná na milé chvíle s přítelem.

Uběhne 7 let. Opět se potkávají dva muži, dva umělci. Malíř Ilja Repin a Modest Petrovič Musorgskij. Tentokrát se neprocházejí širokými ulicemi Petrohradu, výtvarník přichází za Musorgským do nemocnice. Během následujících čtyř dnů tam pak namaluje jeho portrét. Nemá s sebou ani malířský stojan, rám s plátnem si opře o noční stolek vedle lůžka. Repin později vzpomínal, že si tehdy vyprávěli o nejčerstvějších událostech, hlavně o nečekaném úmrtí cara Alexandra II. Musorgskij je plný nových nápadů a přítele Repina burcuje k další tvorbě. „Jen dál, tahoune, jen dál!“ říkal mu. Uplyne několik dnů a Repin se dle domluvy dostaví do nemocnice, aby obraz dokončil. Pokoj je však prázdný. Láhev koňaku, tajně doručená v dobré víře, dokonala dílo zkázy.

Repin odmítl za dílo přijmout honorář a přispěl na postavení skladatelova pomníku. Portrét dnes zdobí Treťjakovskou galerii v Moskvě a je považován za jeden z nejlepších portrétů své doby v Rusku.

O 40 let později, tedy v roce 1922, si o Musorgském a jeho Kartinkách povídá další dvojice mužů – francouzský hudební skladatel Maurice Ravel a dirigent ruského původu Sergej Kusevický. Není divu, Kartinky jsou opravdu jedinečné a v té době nedoceněné. Ravel se rozhodne klavírní verzi upravit pro orchestr. I tato část dnešního příběhu o „osudových setkáních dvou mužů“ tedy končí famózním uměleckým dílem.

A na závěr opět „dva“. Dva ruské kameny – šungit a čaroit. První pojmenován po ruské vesnici Šunga, druhý po sibiřské řece Čara. Dělaly mi společnost, když jsem tvořila motiv „kartinek“ na nalezený úlomek lékárnické lahvičky. Kameny říkaly, že chtějí být součástí tohoto příběhu. Příběhu o jedné obrovské duši.

Děkuji, pane Musorgský.