Náhrdelník Vrásky naděje
Detailní popis produktu
Jsem fotobrašna. Ano, už jste o mě slyšeli v příbězích o dvou jedinečných fotografech – Williamovi Eugene Smithovi a Josefu Sudkovi.
Tentokrát jsem se houpala na rameni mladému Američanovi jménem Steve McCurry.
Vyrazili jsme moknout do lidnaté Indie a chtěli ukázat světu skrze objektiv, jak prostí lidé prožívají období monzunových dešťů.
Netušili jsme, že osudovou se nám stane jiná země: hornatá a vyprahlá jako troud. Země, která marně čeká na spásný déšť. A dlouhá desetiletí čeká na zázrak jménem mír. Tou zemí byl Afghanistán.
V přestrojení, s plnovousem, ilegálně přešel můj fotograf hranice a jako první zdokumentoval afghánskou občanskou válku. Negativy si pak zašil do oděvu a tajně je propašoval za hranice.
O pár let později jsme se sem spolu vrátili. V uprchlickém táboře v sousedním Pakistánu se mu do cesty připletla malá holčička. Cvak – cvak … vzniklo jen pár snímků, než svou tvář plaše zahalila do potrhaného šátku a utekla. Ze dne na den znal afghánskou dívku celý svět – její uhrančivé oči se dívaly z obálky časopisu National Geographic. To byl rok 1985.
Se Stevem jsem procestovala celý svět – fotili jsme i Skotsko, domov jeho dávných předků. Ale nejčastěji jsme se spolu vraceli do Asie a neúnavně malovali na barevný film pastelové obrazy tibetských mnichů, indických písečných bouří, hlučných železnic a tichých zahalených dívčích tváří.
Zda se ještě někdy se Stevem a jeho objektivem podívám do země, která za 40 let zestárla o celá staletí? Kdo ví …
Modrá je barva naděje. Proto, až se ozdobíte šperkem s afghánským modrým aragonitem, někdy ho pevně stiskněte a pošlete tak v duchu pozdravení všem bytostem, které to tam daleko v horách nevzdaly a stále doufají ...
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
Přidat komentář