Náhrdelník Industriální Ostrava II.
Detailní popis produktu
Cestuji tuhle do práce a jak tak zamyšleně po ránu zírám do tramvajového kolejiště, padne mi do oka drobný rezavý předmět (my, rezavci, se zkrátka přitahujeme). Vzala jsem ho tedy do své dílny a čekala, co z něj vypadne za výzvu. Neříkal nic..., vlastně skoro nic. Jen mi podal páječku a dodal: "Richtung Witkowitz."
Postupně vznikly tři industriální šperky a já si díky nim konečně udělala v hlavě historický a technický pořádek o rodné Ostravě a rezavějících Vítkovicích.
Ale od začátku: na základní škole jsme se v rámci místního dějepisu učili o hornících, o uhlí a ve výtvarné výchově kreslili čoudící komíny. Nepřemýšlela jsem, proč se tu uhlí kutalo ve velkém. Prostě aby bylo čím topit. Souvislost s výrobou železa, oceli? No, je pravda, že v Porubě máme sochu člověka s jakousi naběračkou na dlouhé tyčce... Sice mi bylo divné, že má místo hornické helmy se svítilnou takové roztomilé brejličky, ale smířila jsem se v duchu s vysvětlením, že teleskopickým šufánkem odebíral těm pravým horníkům vyrubané uhlí. Prostě holka..., navíc už tehdy hopsající na baletním sále.
Takže teď už vím, že jde o sochu hutníka, proto neměl hornické nádobíčko. A taky už vím, že on a jeho pec dokáže ze železné rudy vycucat železo a pak z něj vykouzlit ocel.
A komu pan továrník Rothschild kdysi pradávno začal dodávat železné výrobky? Třeba rakousko-uherskému císaři Ferdinandu I. na velkorysou stavbu železniční tratě z Vídně do polské Bochnii, tzv. Severní dráhu císaře Ferdinanda. To bylo roku 1837. Tehdy to byly fofry - už o dva roky později se tu-dum tu-dummmm docestovalo z Vídně až do Břeclavi.
Milý železný plíšku, děkuju za výzvu, za povídání. Odteď budu rezavějícími Vítkovicemi projíždět s ještě větší úctou.
Věnováno pradědečkovi Pavlovi Petrášovi, horníkovi v Orlové Lazích.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
Přidat komentář