Zoubková víla
Detailní popis produktu
Přesně takovou skleničku mívali babička s dědou na nočním stolku. Zoubky žbluňkly, dobrou noc, dědo a už zhasni ...
Tuhle rozbitou jsem našla na louce mezi kopretinami a chrastavcem polním. Řekla mi, že už měla dost ponocování a že by teď ráda nabídla lázeň některé květině. Přitočil se pan Jetel s růžovou čepicí a pak už se ti dva jen smáli a tetelili na letním sluníčku ...
Mívám dotazy proč nalezená torza starých lahví neobrousím do roviny. Neobrousím. Protože by ztratily svůj lesní příběh. Desítky let zkouší souznít s lesem, sledují, jak malé semenáčky kolem klíčí a zas zmizí ve zbytcích loňského listí. A tak láhve dotvořím takové, jaké jsem je našla. Mžourají na mě - roky neviděly sluníčko a pomalinku z nich klíčí nový život - pokud se jich ujmete, mnohokrát vám to vrátí z celého svého skleněného srdíčka. A když si láhev přiložíte k uchu, zašumí v ní letité sudetské lesy své tichoučké "dankeschööönnn ..."
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
Přidat komentář