Příběh šperku z dalekého Afghanistanu

Jsem fotobrašna a budu vám vyprávět příběh jednoho amerického fotografa. Houpala jsem se mu na rameni celá desetiletí. Jmenuje se Steve McCurry.
V roce 1978, to bylo Stevovi 28 let, jsme společně vyrazili moknout do lidnaté Indie. Chtěli jsme ukázat světu skrze objektiv, jak prostí lidé prožívají období monzunových dešťů. Netušili jsme, že osudovou se nám stane jiná země. Hornatá a vyprahlá jako troud. Země, která marně čeká na spásný déšť. A dlouhá desetiletí čeká na zázrak jménem mír. Tou zemí byl Afghanistán.
Psal se rok 1979. V přestrojení, s plnovousem, ilegálně přešel můj fotograf hranice a jako první zdokumentoval afghánskou občanskou válku. Negativy si pak zašil do oděvu a tajně je propašoval za hranice.
O pár let později jsme se sem spolu vrátili. V uprchlickém táboře v sousedním Pakistánu se mu do cesty připletla malá holčička. Cvak – cvak … vzniklo jen pár snímků, než svou tvář plaše zahalila do potrhaného šátku a utekla.
Ze dne na den znal afghánskou dívku celý svět – její uhrančivé oči se dívaly z obálky časopisu National Geographic. To byl rok 1985.
Se Stevem jsem procestovala celý svět – fotili jsme i Skotsko, domov jeho dávných předků. Ale nejčastěji jsme se spolu vraceli do Asie a neúnavně malovali na barevný film pastelové obrazy tibetských mnichů, indických písečných bouří, hlučných železnic a tichých zahalených dívčích tváří.
Zda se ještě někdy se Stevem a jeho objektivem podívám do země, která za čtyřicet let zestárla o celá staletí? Kdo ví …Modrá je barva naděje. Proto, až se ozdobíte šperkem s afghánským modrým aragonitem, někdy ho pevně stiskněte a pošlete tak v duchu pozdravení všem bytostem, které to tam daleko v horách nevzdaly a stále doufají ...