Sinfonietta

Dnešní příběh ke šperku bude mít pět kapitol. Stejný počet, jako má hudebních vět stoletá dáma – Sinfonietta Leoše Janáčka.

 

1. Allegretto – O lví serenádě

Vyrůstala jsem v hudební rodině. Maminka klavíristka, dědeček houslista, strýc violoncellista a taťka podvodný klavírista (neuměl noty, ale mistrně to kamufloval).

Janáčkovu Sinfoniettu znám od dětských let a něčím mě učarovala. Říkala jsem jí „lví serenáda“.

„Mami, pustíme si ji?“ ptávala jsem se s gramofonovu deskou v ruce a představovala si, jak se při úvodních fanfárách příkopem pod Pražským hradem prochází důstojným krokem králové zvířat.

Když jsem se letos, tedy po cca padesáti letech, dozvěděla, že skladba vznikla před sto lety, hledala jsem víc o jejím podhoubí. S úžasem jsem zjistila, že s těmi majestátními lvy jsem nebyla daleko od pravdy. Jen se před sto lety neprocházeli příkopem, ale oslavovali mladou českou republiku na zbrusu novém pražském Strahovském stadionu. Hrdými lvy byli obyčejní lidé, vlastenci z celé republiky. Byl červenec roku 1926 a v Praze se konala největší národní událost od vzniku samostatné československé republiky - VIII. všesokolský slet.

 

2. Andante – Jak Obecní dům zaburácel.

„Mistře, je to fantastické, jen kde seženu tolik hráčů na trubku?“ vyděsil se mladý dirigent Václav Talich při pohledu na partituru. Stál před obrovskou výzvou – během několika týdnů nastudovat skladbu, kterou Janáček doslova napěchoval žesťovými (plechovými) nástroji.

Skladatel pohotově navrhl přizvat pražskou posádkovou hudbu. Vždyť v Brně dlouhodobě s vojenskými hudebníky spolupracoval. A už plánoval, kam těch třináct trubačů v rámci orchestru umístí, aby úvodní fanfáry zněly monumentálně. A tympanista ať si připraví tvrdé dřevěné paličky, výslovně nařídil. Začátek musí burácet, jsou to fanfáry!

Zkoušky byly dle vzpomínek dirigenta Talicha plné napětí a emocí. Zejména hráči na žestě a smyčce bědovali nad náročným partem a s obavou sledovali šedovlasého staříka, kdy zase v hledišti vyskočí a začne gestikulovat a dupat, aby jim ukázal divokou energii, kterou z nich potřebuje dostat. Traduje se, že když udýchaní trubači volali „to se nedá uříznout“, Janáček pouze mávl rukou a s typickým brněnským akcentem reagoval: „Ale dá, jen musíte chtít.“

Dali to, uřízli to. Obecní dům v ten červnový sobotní večer opravdu burácel. Nejen Janáčkovou hudbou, ale i nekonečným potleskem.

A burácely i první radiopřijímače v mnoha českých městech. Teprve tříletému československému rozhlasu se totiž povedl neuvěřitelný kousek – zprostředkovat první přímý přenos orchestrální hudby. Technici improvizovali, přenášeli pra-mikrofon na dřevěné tyči pohotově během hudby tu blíž k houslím, tu dál od ohlušujících trubačů rozestavěných vzadu nad orchestrem, aby i bez mixážního pultu dokázali do rozhlasových přijímačů poslat ten nejopravdovější hudební zážitek. Teď nebo nikdy.

Ptáte se, zda byl onen hudební večer zvukově zaznamenán. Zklamu vás. Magnetofon byl vynalezen o deset let později a drahé gramofonové desky se lisovaly ve speciálních studiích. Má to tak být – důstojná dáma Sinfonietta bude navždy obestřena jistým tajemnem.

 

3. Moderato – O múze

„Moje drahá Kamilo!

Tu mi skvostně hrají tu mou Vojenskou sinfoniettu! Má to sto nástrojů! Ty fanfáry – to hřmí, to padá z oblohy! Talich s filharmonií dělají zázraky, ale ti trubači vojenští, ti u toho potí krev. Prý se to nedá udejchat, stěžují si, ale já jim říkám: jen hrajte, lidičky, pro tu naši svobodu to musí hřmět!

Všude kolem je strašný shon kvůli sletu, Praha je plná lidí a já jsem tu sám. Sedím v hotelu, okna dokořán, venku hluk a já myslím jen na to, jaké by to bylo, kdybys tu seděla se mnou a poslouchala to hřmění. Všecko to dělám jen pro Tebe, aby se o mně vědělo, abys byla na mě pyšná.

Zítra máme generálku, v sobotu to vypukne. Hned potom jedu domů, v Praze mě to nebaví bez Tebe. Buď zdráva a vzpomeň si na mě v sobotu v sedm večer, až to začne.

Tvůj Leoš“

Janáčkova pozdní platonická láska Kamila Stösslová na premiéru do Prahy nepřijela. A nepřijela z Brna ani jeho žena Zdenka. Ale to by bylo na delší povídání…

 

4. Allegretto - Kde domov můj

Svižná čtvrtá věta Sinfonietty zrcadlí běžný ruch v ulicích Janáčkova milovaného Brna. A zde, v jihomoravské metropoli, se taky Sinfonietta narodila: začátkem roku 1926 oslovila skladatele redakce Hospodářských novin, zda by pro letní všesokolský slet nezkomponoval krátkou zdravici. Zapálený vlastenec a dlouholetý sokol „bratr Leoš“ se s vervou pustil do práce a zdravice se během jediného měsíce rozrostla v pětidílnou oslavu nově vzniklé svobodné Československé republiky. Podobně se do příprav sokolského sletu zapojili další umělci – plakát s ikonickou blankytně modrou ženou navrhl Alfons Mucha. Sochař Ladislav Šaloun zhotovil sochu spoluzakladatele spolku Sokol Miroslava Tyrše. Architekt Alois Dryák již pilně stavěl dřevěné tribuny Masarykova státního stadionu na Strahově. Ten byl dimenzován tak, aby pojmul rekordních 130 000 diváků. Dryák pro něj navrhl tehdy revoluční systém chodeb a schodišť. Dalším veledůležitým prvkem bylo tříleté batole – Československý rozhlas, jehož technici se připravovali na první průkopnické přímé přenosy ze sportovišť … Až se tají dech nad tou národní součinností!

 

5. Andante con moto

A jdeme do finále. Dveře Obecního domu se toho sobotního večera zavřely. Hudebníci odložili nástroje do futrálů, Janáček se vrátil do Brna. Dirigent Talich již nikdy Sinfoniettu nedirigoval. A přesto se Sinfonietta nestala jednorázovou zdravicí.

Latinský výraz dirigere znamená usměrňovat, dávat správný směr nebo řídit činnost. Proto pánům dirigentům věnuji závěrečnou část příběhu. Bo jsou to oni, kdo nám Janáčkovu hudbu v co nejpůvodnější podobě dochovali do dnešní doby.

Sir Charles Mackerras byl žákem Václava Talicha a nadšeně propagoval Janáčkovu hudbu v zahraničí. Revidoval partitury a porovnával je s původními skladatelovými zápisky. Odhaloval mnohé nešvary, kdy se notový záznam zjednodušoval a pedantsky trval na původním náročném notovém zápisu.

Mým srdečním dirigentem byl Jiří Bělohlávek, s jehož pojetí m zcela souzním. A když jsem při psaní příběhu zjistila, že jeho žákem je Jakub Hrůša, budoucí šéf České filharmonie, dojalo mě to.

Milá Sinfonietto, jsi v dobrých rukou, totiž pod dobrou taktovkou. Ať se Ti daří!

 

A šperk s jantarem? Šťastně se zakutálel do kapsy jednoho hudebníka. Hádejte, na jaký nástroj hraje?