Prsten pro krále Jana
upovídaný prsten pro všechny šilháče, co si nemůžou ve vaně číst, bo se jim mlží skla 
Věnováno mé úžasné tetě Janě Benešové, oční lékařce v Litomyšli, která jako první odhadla, že na ty dětské knížky opravdu nevidím.
Dnešní příběh vznikl v koupelně. Když si sundám brýle, nerozptyluje mě ryska na vaně, ani zubní pasta na zrcadle. A tak si v té mlze dumám … třeba, jak nazvu ten staronový prstýnek, co jsem dnes z gruntu předělala …
Vybaví se mi původní, s kamínkem hodně na boku. Z legrace jsem mu říkala „šilháč“. Olivín jsem odstranila a doplnila pár výrazných prvků. Prstýnek tedy pozbyl i to jedno "oko". Ale tvářil se hrdě. Jako král. A už jsem měla jasno i který. Jmenoval se Jan, oslepl v 38 letech - holt, Lucemburkové, stejně jako moji předci, měli rodově slabší zrak. Možná i kvůli slábnoucím očím byl Jan nedůvěřivý a drsoň i na své nejbližší - ženu Elišku Přemyslovnu a syna Karla. S tím se usmířil, až když pochopil, že jako nevidomý bez synovy podpory královskou korunu v té šlechtické divočině neobhájí.
Král Jan jel do své poslední bitvy zcela slepý. Ještě se ujistil, že jeho syn Karel je mimo nebezpečí života, a obklopen čtyřmi nejvěrnějšími rytíři vyjel do bitevní vřavy u francouzského města Crécy-en-Ponthieu (česky Kresčaku). Psal se rok 1346.
Velké poděkování všem očním lékařům, optikům, kteří posunuli oftalmologii, vědu o očích a vadách zraku, o tak obrovský kus. Králi Jane, to bys koukal.